1. 1914–1920

    Vznik a boje československých legií v Rusku, Francii a Itálii

    Československé legie byly vojenské jednotky složené převážně z českých a slovenských dobrovolníků, kteří se během první světové války v počtu až 140 000 mužů angažovali na straně Dohody proti centrálním mocnostem. Přínos a význam legií lze hodnotit jako zásadní a výjimečné pro vznik a uznání samostatného československého státu. Hlavní přínosy legií lze shrnout následovně: boj za nezávislost, diplomatický význam, výcvik a zkušenosti, symbolická hodnota a pomoc v zahraničí.

    První významnou bitvou legionářů byla bitva u Arrasu (9. 5. 1915), kde se svou odvahou vyznamenala čs. rota Nazdar. Na východním bojišti se legionáři vyznamenali v bitvě u Zborova (2. 7. 1917), kde měli nečekaný úspěch a přispěli k získání strategického místa Zborov. Bitva čs. legií u Bachmače, ve dnech 8.–13. 3. 1918, kde se hrdinně ubránili proti německým jednotkám, se stala legendou. K proslavení čs. legií v Itálii došlo 21. 9. 1918 v bitvě u Doss Alto, kde nesl hlavní tíhu obrany 33. československý střelecký pluk, který bojoval ve vysokohorském terénu a ubránil pozice.

    Úspěchy v bitvách během první světové války přinesly čs. jednotkám prestiž a mezinárodní uznání a také přispěly k posílení myšlenky o vytvoření samostatného československého státu. 

    Bitvy legionářů byly vítěznou chvílí pro čs. vojáky, kteří bojovali za svobodu a nezávislost svého národa.

  2. 1918–1919

    Boje o vznik a udržení Československa

    Nově vzniklé Československo muselo ihned po svém zrodu bojovat o svou integritu. Ve dvou konfliktech v letech 1918 až 1919 se podařilo obhájit naši suverenitu nejen zásluhou nově vznikající armády, ale i díky veteránům z československých legií a dobrovolnickým sborům. Během sedmidenní války uhájili Těšínsko v boji s Polskem, rovněž bojovali proti Maďarské republice rad o Slovensko. Za úspěchy na bojištích stál zejména podplukovník Josef Šnejdárek, známý pro své energické velení a rozhodnost. Pod jeho velením se za sedm dní posunula vojska až k polskému Skočovu, kde byl vydán rozkaz k ukončení bojů. Výsledkem této války bylo stanovení nové demarkační linie, která rozšířila území kontrolované Československem. Podplukovník Šnejdárek je rovněž známý pro svoji úspěšnou vojenskou lest v bitvě o Zvolen. Z důvodu nedostatku sil převlékl část svých mužů za senegalské vojáky a tím vzbudil dojem většího počtu jednotek.

  3. 1938

    Všeobecná mobilizace

    Rostoucí napětí druhé poloviny 30. let ve střední Evropě vedlo nejprve k přijetí mimořádných opatření a dále k všeobecné mobilizaci v Československu. Celkem bylo v krátkém čase připraveno k obraně státu téměř 1,2 milionu mužů ve zbrani, až 350 tanků, 950 bojových letadel a 5000 dělostřeleckých hlavní. Navzdory odhodlání vojáků bránit republiku bylo v souvislosti s Mnichovskou dohodou rozhodnuto v politických kruzích jinak a mobilizace byla odvolána. I přes nepříznivé vnější okolnosti byla prokázána připravenost tehdejší armády na případný válečný konflikt a schopnost bránit tak celistvost státu. Na německé straně mluví odhady až o 1 600 000 vojáků, 2400 tancích, 1500 dělech a o 2500 letadlech. Jelikož německá armáda v této době ještě nemobilizovala, přesné počty nejsou známy a různé zdroje se liší.

     

  4. 1939–1945

    Vznik a činnost československého odboje (domácí i zahraniční)

    Doma i v zahraničí se bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy začal formovat československý odboj. Za odbojem na našem území stálo velké množství odvážných mužů a žen, kteří se organizovali v odbojových organizacích, např. Petiční výbor Věrni zůstaneme a Ústřední vedení odboje domácího, a nasazovali vlastní životy. Členové většiny odbojových organizací na území protektorátu byli zejména demobilizovaní příslušníci československé armády, dále sokoli, skauti, ale i běžní občané. Z celé řady organizací se vymykala svou čistě vojenskou strukturou Obrana národa, kterou v drtivé většině tvořili českoslovenští vojáci. Legendou domácího odboje jsou tři králové – bývalí důstojníci československé armády J. Balabán, J. Mašín a V. Morávek, kteří prováděli na území protektorátu Čechy a Morava sabotáže a diverzní akce, zaměřené proti německým okupantům.

    Zahraniční odboj tvořila především exilová vláda v Londýně v čele s E. Benešem a Komunistické zahraniční centrum odboje v Moskvě, vedené K. Gottwaldem. Naši političtí představitelé v zahraničí zastřešovali činnost exilových jednotek, reprezentovali existenci našeho státu v dalších zemích.

  5. 1940

    Bitva o Británii

    V roce 1940 došlo ke střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad územím Británie a kanálem La Manche. Britové si uvědomovali, že jejich osudy závisí na hrstce příslušníků Královského letectva, a proto vítali i dobrovolníky z nacisty okupovaných zemí, včetně Čechoslováků. Nejednalo se však pouze o legendární piloty stíhacích perutí, ale také o příslušníky 311. bombardovací perutě a neméně důležitý letecký personál. Celkem se počty československého leteckého personálu v RAF pohybovaly v řádu tisíců.

    Do historie se svými činy zapsali hlavně stíhací piloti:

    • Brigádní generál i. m. Karel Kuttelwascher měl největší počet sestřelů mezi Čechoslováky, celkem 18 potvrzených.
    • Generálporučík František Fajtl se proslavil především jako velitel 313. čs. stíhací perutě a stal se prvním Čechem velícím anglickým a belgickým pilotům.
    • Generálporučík František Peřina se stal se svými 12 sestřely historicky prvním čs. leteckým esem.

  6. 1941

    Bitva o přístav Tobruk

    Jednou z klíčových událostí druhé světové války byla bitva o africký přístav Tobruk v dnešní Libyi, kde v počtu 643 mužů sehráli hlavní úlohu Čechoslováci z 11. čs. praporu pod vedením pozdějšího armádního generála Karla Klapálka. Prokázali svou odvahu a bojovou zdatnost v nebezpečných a vyčerpávajících podmínkách pouště. Spolu s ostatními spojeneckými vojsky se pod přezdívkou „pouštní krysy“ podíleli na obraně přístavu a odolávali několikaměsíčnímu obléhání ze strany německých a italských sil. Jejich statečnost a odhodlání se staly příkladem pro jednotky bránící Tobruk.

    Z obležení se dostali až během britské útočné operace Crusader v prosinci 1941. Spojenecké jednotky poté pokračovaly v pronásledování vojsk Osy, Čechoslováci však zůstali na obranných pozicích v Tobruku. V lednu 1942 tak museli samostatně čelit dalšímu útoku německých a italských jednotek, který se jim podařilo úspěšně odvrátit.

  7. 1942

    Operace Anthropoid

    Operace Anthropoid je zásadním milníkem v české historii, kde byla prokázána odvaha našeho národa. Cílem operace bylo zlikvidovat Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava. Operace byla plánována a provedena čs. parašutisty v exilu, kteří byli vycvičeni ve Velké Británii. Hlavním organizátorem celé akce byl náčelník zpravodajského odboru exilové vlády brigádní generál František Moravec.

    Dne 27. května 1942 parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli dlouho připravovaný útok na projíždějící vozidlo s R. Heydrichem v Praze 8. Na následky smrtelného zranění R. Heydrich po osmi dnech zemřel. Okamžitě započalo intenzivní vyšetřování, vyslýchání a pronásledování podezřelých. Po několikatýdenním útěku se stal posledním útočištěm parašutistů kostel sv. Cyrila a Metoděje, který byl vyzrazen konfidentem Karlem Čurdou. Následovaly tvrdé boje v prostorách kostela a přilehlém okolí, na jejichž konci se stateční obránci uchýlili do chrámové krypty. Po sedmihodinovém vzdoru podlehli obránci přesile německých jednotek a všichni zahynuli buď vlastní rukou, nebo na následky vážných zranění.

    Ačkoliv měl jejich čin dalekosáhlé následky pro obyvatelstvo Protektorátu Čechy a Morava, přiměl spojence k odstoupení od Mnichovské dohody. Díky odvaze několika mužů byl nacistický důstojník, jeden z hlavních architektů holokaustu a tvůrce teroru proti našemu obyvatelstvu, zabit.

  8. 1942–1945

    Vznik a boje 1. československého armádního sboru na východní frontě

    Vznik vojenské jednotky za druhé světové války má svůj prapůvod již v roce 1939, kdy po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu odešlo několik stovek vlastenců do Polska. Po vpádu Rudé armády na území Polska tak padli do sovětského zajetí i příslušníci čs. legií. V důsledku vzájemného jednání SSSR s exilovou vládou v Londýně byli vojáci ze sovětského zajateckého tábora přesunuti do několika zemí, část jich však zůstala v Sovětském svazu. Tato skupina 93 důstojníků a poddůstojníků se později stala jádrem 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku, pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody, pozdějšího československého prezidenta.

    První bojové nasazení československých vojáků během druhé světové války na východní frontě proběhlo v bitvě u Sokolova (8.–9. 3. 1943). V tomto střetu nasadila čs. armáda poprvé i ženy. V této době se prapor rozrostl na 1. čs. armádní sbor, který výrazně přispěl k úspěšnému postupu Rudé armády při osvobozování okupovaných území. Pro samotné osvobození našeho státu byla stěžejní bitva u Dukly, která se odehrála ve dnech 9.–28. 10. 1944. V jedné z nejkrvavějších a nejtěžších bitev druhé světové války se bojovalo o horské průsmyky v Karpatech a tím o bránu do východního Slovenska. Vyvrcholením celého tažení byla ostravsko-opavská operace (10. 3. – 5. 5. 1945), v rámci které 1. čs. tanková brigáda překročila dne 15. 4. 1945 čs. hranici a pokračovala v bojích na území Moravy a Slezska. Československý armádní sbor dorazil do Prahy 10. 5. 1945.

  9. 1.–11. 5. 1945

    Květnové povstání čs. odboje a osvobození Československa

    Květnové povstání bylo vyvoláno jako reakce na postupující sovětská vojska z východu a přiblížení se spojenců ze západního směru. Dne 1. 5. 1945 započalo povstání v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Čeští odbojáři, partyzáni a občané se ihned postavili proti německým okupačním silám v řadě dalších měst, Pražské povstání vypuklo 5. 5. 1945. Lidé se organizovali do ozbrojených skupin a postavili se německým okupantům. Mnozí získali zbraně z německých skladišť nebo od dezertujících německých vojáků. Povstání bylo důkazem jednoty českého obyvatelstva ve snaze dosáhnout svobody.

    České květnové povstání výrazným způsobem ohrozilo záměry německého vedení na vybudování obranné linie na našem území, která měla být hájena až do roztržky mezi západními mocnostmi a SSSR. Zabránilo se tak rozsáhlému a ničivému vojenskému střetnutí na českém území a pravděpodobně došlo i ke zkrácení války. Poslední výstřely povstání padly 11. 5. 1945 nedaleko Milína u Příbrami.

  10. 1945–1989

    Modernizace a restrukturalizace Československé lidové armády (ČSLA)

    Po ukončení války byla schválena prozatímní organizace čs. branné moci, podle níž došlo k reorganizaci čs. armády. Do země se postupně vraceli vojáci, kteří bojovali proti nacismu na všech frontách druhé světové války. Jádrem československé armády se stal 1. československý armádní sbor Ludvíka Svobody. Československo disponovalo kapacitami v těžkém a zbrojním průmyslu, bylo tudíž schopné vlastního vývoje a výroby zbraní.

    Aby čs. armáda držela krok s ostatními moderními armádami té doby, vzniklo již 1. října 1947 výsadkové vojsko. Po roce 1950 nastal rozvoj podle východních vzorů, byla zavedena nová vojenská technika a zbraně, zejména radiolokátory a bojová letadla. Armáda se postupně rozrůstala a do roku 1953 dosáhla počtu téměř 300 000 mužů. Roku 1955 byla ČSLA zařazena mezi vojska Varšavské smlouvy – smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. V 60. letech došlo k vytvoření speciálních sil, vyčleněním 7. výsadkového pluku zvláštního určení Holešov z 22. výsadkové brigády.

    Československá lidová armáda byla součástí východního bloku a úzce spolupracovala s armádami SSSR. Byla organizována podle sovětského modelu a měla výzbroj a vojenskou techniku převážně sovětského původu. Jejím hlavním úkolem byla obrana Československa před případným útokem ze strany Západu. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se ČSLA začala transformovat na Armádu ČR a modernizovat.

  11. 1990–1991

    První nasazení československé jednotky s armádami NATO – operace Pouštní bouře

    Dne 23. 9. 1990 souhlasil parlament České a Slovenské Federativní Republiky s vysláním protichemické jednotky do Perského zálivu v rámci spojenecké koalice, čímž začala novodobá historie misí naší armády. Do Království Saúdská Arábie bylo vysláno 169 osob pro nepřetržitý chemický a radiační průzkum. Jednotku tvořily tři protichemické odřady, zdravotnický odřad, rota týlového a technického zabezpečení, strážní rota, spojovací četa a skupina učitelů protichemického zabezpečení. Na svou dobu byli vybaveni moderními, nově vyvinutými prostředky protichemické ochrany a radiačního průzkumu, čímž velmi přispěli koaličním partnerům.

    Kontingent, vedený plukovníkem Jánem Való, se úspěšně účastnil plnění úkolu jak v počáteční fázi, tak při pozdějším postupu do Kuvajtu. Posílený o 37 výsadkářů zajišťoval obnovení činnosti a poskytoval ochranu čs. velvyslanectví v Kuvajtu. Jednalo se o první bojové nasazení čs. armády od konce druhé světové války. Byly zde položeny základy moderních vojenských tradic Armády ČR. Spolupráce s koaličními jednotkami a vynikající výsledky protichemického praporu pomohly změnit názor západních států na československou armádu, která byla do té doby vnímána jako východně orientovaná. Tím bylo usnadněno přijetí ČR do Severoatlantické aliance.

  12. 1993

    Vznik Armády ČR

    Novodobá moderní Armáda České republiky vznikla po rozpadu Československa a vytvoření České republiky roku 1993. Oba nově vzniklé státy vytvořily vlastní ozbrojené síly, přičemž sloužící čs. vojáci z povolání měli možnost volby, zda se připojí do armády České, nebo Slovenské republiky. Základním kamenem nové armády se stal personál a technika, převzaté od zaniklé čs. armády.

  13. 1999

    Vstup ČR do NATO

    Po konci studené války a rozpuštění Varšavské smlouvy bylo jedním z významných cílů zahraniční politiky ČR stát se plnohodnotným členem NATO. Na cestě k tomuto členství prošla ČR aliančním programem Partnerství pro mír a následně 12. 3. 1999 vstoupila, spolu s Maďarskem a Polskem, do Aliance, která měla v té době 16 členů. Díky tomu se ČR stala součástí nejsilnější politicko-vojenské organizace světa a docílila stavu, kdy je bezpečnost země zajištěna nejlépe v historii našeho národa.

    Česká republika se stala součástí kolektivní obrany, která je základním principem NATO. Získává také přístup k vojenské spolupráci a sdílení informací s ostatními členskými státy, což přispívá ke zvýšení bezpečnosti. Členství také umožňuje ČR pružně a efektivně reagovat na hrozby dnešního světa a účastnit se společných vojenských cvičení a misí po celém světě. Vstup do NATO podpořil profesionalizaci Armády ČR, která byla završena v lednu 2005.

  14. 2005

    Plně profesionální armáda

    Profesionální armáda dnešního typu se formovala postupným přijímáním standardů a postupů NATO. Profesionalizace armády vyvrcholila zrušením povinné základní vojenské služby, a Armáda ČR má tedy od 1. 1. 2005 pouze vojáky z povolání. Profesionální armáda umožňuje oproti povinné vojenské službě na omezenou dobu lépe využít moderní techniku, jelikož výcvik profesionála trvá po celou dobu jeho kariéry. Armáda tak může investovat do profesionálních vojáků více prostředků na jejich přípravu, výcvik a další kurzy. V současné době probíhá stálé vytváření pracovních míst s cílem navýšit do roku 2030 počty vojáků z povolání na 30 000 a zvýšit i počty občanských zaměstnanců a příslušníků aktivní zálohy.

  15. 2020

    Vznik nových druhů sil a Velitelství pro operace

    V roce 2020 byly vytvořeny nové druhy sil – Velitelství kybernetických sil a Velitelství teritoriálních sil. Tato velitelství se zařadila po boku již existujících pozemních sil, vzdušných sil a speciálních sil. Moderní armáda musí být schopná plnit úkoly ve všech doménách boje, splňovat požadavky na vedení operací v současném světě a reagovala tak na nové typy hrozeb, včetně kybernetických. Nové uspořádání odpovídá standardům NATO a struktuře většiny spojeneckých armád.

    Rovněž vzniklo Velitelství pro operace (VeOper), které zabezpečuje plánování a vedení operací na území republiky a v zahraničí. VeOper zodpovídá za předání jednotek do podřízenosti jiných operačních velitelství NATO a EU. Na starosti má také vojska nasazená během krizových situací na území ČR.

    Další výrazná změna byla provedena ve struktuře pozemních sil, když vznikl 43. výsadkový pluk, jako třetí manévrový prvek po boku 7. mechanizované brigády a 4. brigády rychlého nasazení. V rámci Agentury logistiky byl také v Rakovníku vytvořen prapor podpory nasaditelných sil, který logisticky zabezpečuje koaliční partnery na území ČR.